Podívat se do Egypta byl můj sen snad už od přečtení Egypťana Sinuheta a v říjnu 2009 se ten sen opravdu vyplnil. Abychom viděly opravdu maximum, vyrazily jsme na poznávací zájezd. To jsem ale netušila, že jedna návštěva na všechny ty krásy opravdu nestačí. Budu muset asi přijet znovu…

Zájezd byl plánovaný na 10 dní a začal příletem do Hurghady. Hned druhý den ve 4 ráno jsme ale vyrazili do Káhiry (cca 7 hod. autem). Na tomto programu s námi (já a Káťa) byl ještě starší manželský pár, celkem tedy 4 osoby. Tím jsme měli zaručen opravdu individuální přístup, což se nám v době přepadení faraonovy pomsty opravdu hodilo :-) Naším průvodce byl úžasný Egypťan Ashraf, který se oženil s Češkou a do rozvodu žil v Praze. 5 dní po našem odjezdu se však znovu ženil, tentokrát už za Arabku z Bejrútu a prý se před tím i viděli!

V Káhiře jsme zamířili přímo do Gízy. Asi nemá cenu psát, že pyramidy jsou obrovské, úžasné, kousek od obydlených káhirských domů a já stále nevěřím, že to postavili lidi. V mém průvodci jsem se dočetla, že během Napoleonovy invaze do Egypta spočítali obsah kamene v nejvyšší Cheopsově pyramidě – obsahuje dost kamene, aby se jím obehnala zdí vysokou 1 metr celá Francie.

Druhý den v Káhiře jsme jeli na celodenní výlet do Alexandrie, která je vzdálená asi 2 hodiny jízdy autem. Alexandrie je známá spíše kvůli majáku, na jehož původním místě teď stojí citadela, a královnou Kleopatrou. Památek z klasické egyptské doby tam moc není. Je tam ale krásné zachovalé římské divadlo, které nechal postavit Marcus Antonius jako důkaz své lásky ke Kleopatře a kousek odtud původní římské katakomby, kam pohřbívali šlechtické rody. Na místě původní alexandrijské knihovny, která vyhořela s příjezdem Ceasara do města, teď stojí knihovna nová, moderní, ohyzdná.

Třetí den v Káhiře patřil pohřebišti Sakkara (kousek od Káhiry), povinnému papyrusovému institutu a Káhirskému muzeu. Sakkara je archeologické naleziště i v současnosti, pořád je tam co objevovat a celé Sakkaře dominuje Džoserova stupňovitá pyramida, předchůdkyně pyramid v Gíze. Je stará téměř 5tisíc let!
V papyrusovém institutu jsme se zachovaly jako pravé turistky a nakoupily neskutečně drahé papyrusové obrazy. Já jsem si na ten svůj nechala napsat v hieroglyfech i svoje jméno. Samozřejmě, že zatím absolutně netuším, kam to pověsím…
Káhirské muzeum je tak přeplněné starými sochami, sarkofágy, mumiemi a poklady z hrobek, že vlastně nevíte, kde začít. Muzeum vám ani v tomto moc nepomáhá – minimum exponátů je řádně popsáno a pokud, jsou to popisky z doby založení muzea. Turisti také mívají na prohlídku většinou velice krátkou dobu – jako my např. 1,5hod. To je ale žalostně málo. Stačily jsme projít přízemí a poklady Tutanchamona a dalších cca 50% exponátů jsme musely nechat bez povšimnutí.
Cestou z Káhirského muzea jsme se zastavili na trhu pro turisty, kde jsem si zklamání z muzea trochu vykompenzovala nákupem čtyř egyptských hábitů na domácí použití :-)

Další den jsme se vrátily do Hurghady a asi 3 dny se povalovaly na hotelové pláži a chytaly bronz. O odpočinku se moc mluvit nedá – místní prodavači atrakcí a animátoři vás nenechají ani usnout, popřípadě vás vzbudí.

Potom jsme vyrazily na výlet do Luxoru. Cesta trvá asi 3 hodiny a my tentokrát jely velkým autobusem plným českých turistů a s českou průvodkyní, Ashraf se připravoval na blížící se svatbu (v Egyptě tyto věci totiž řeší muži, což je asi na tom jediné pozitivní).
Už cestou v autobuse jsme pochopily, že film Účastníci zájezdu má reálný podklad a průvodkyně byla ještě vynalézavější, než ta z filmu. Nejdřív se celý autobus snažila naučit nějaká arabská slovíčka, potom dokonce pohrozila, že si nás všechny na zpáteční cestě vyzkouší. Také slíbila, že si u Chrámu královny Hatšepsut, kam jsme měli dojet odpoledne, zahrajeme divadlo o jejím životě. Nemusím psát, že slib splnila a už vůbec nemusím psát, že my se tohoto kulturního zážitku neúčastnily a běžely si raději prohlédnout zmíněný chrám.

Ale začnu od začátku: v Luxoru jsme nejdřív zajeli ke Karnaku. Karnak je největší dochovalý chrámový komplex v Egyptě. Většinu času našeho letopočtu byl zasypaný pískem, a proto můžete ještě dnes vidět barevné malby zdobící gigantické sloupy. Je tam spousta místností zasvěcených různým bohům, soch, obelisků a zřícenin. Opět by na prohlídku bylo potřeba několik hodin – je nádherný. Netuším, kolik tam bylo stupňů ve stínu, ale na sluníčku bylo nepředstavitelné vedro a každý je asi rád zpátky v klimatizovaném autobuse.
Následovala prohlídka Chrámu královny Hatšepsut s již zmíněnou kulturní vložkou. Chrám byl už za doby vlády Hatšepsutina nevlastního syna skoro zdemolovaný, proto jeho současná podoba je úplně jiná a modernější, než původní.
Nakonec jsme jeli na místo, kde se mi líbilo asi nejvíc, ale nesmělo se tam vůbec fotit – do Údolí králů. Uprostřed skal je asi 70 nenápadných vchodů do jednotlivých hrobek, většina jich však není přístupná veřejnosti. Tady v roce 1922 objevil Howard Carter Tutanchamonovu hrobku – pro turisty ale prý není tak zajímavá, jako ostatní. V rámci vstupenky můžete jít do 3 libovolných hrobek a my si nechaly poradit, které jsou nejkrásnější. Hrobky mají relativně široké a krátké chodby, které jsou včetně stropů nádherně zdobené. Nedá se tam moc dýchat, je tam příšerné vedro a když nám místní hlídač hrobky zhasnul světlo (asi pro jeho pobavení), byl to příšerný pocit. Ale rozhodně to stojí za to. Z původního vybavení tam ale není už vůbec nic – co nebylo ukradeno ve starověku nebo v současné době, je v Káhirském muzeu.
Z Luxoru jsme se vrátily do hotelu v Hurghadě a zbývající 2 dny jsme opět strávily u moře.

Člověk si v Egyptě uvědomí, co to znamená „na věky“. Staří Egypťané určitě netušili, že se jednou budou do hrobek a chrámů hrnout davy nadšených a upocených turistů. Na druhou stranu zanechali něco, o čem dnešní civilizace může jen snít. Snad to ještě pár tisíc let vydrží…